Pod tenhle blog spadá tento.

Jsem utříděná. Páni.
Najdete na něm úchylnou část, kterou si nedovolím dát sem.
To znamená yaoi, yuri, hentai a všechno to okolo.
Jeho aktuální články: Měla bych už začít

November 2010

Promiň, nemiluješ mě...

28. november 2010 at 12:38 | Kasumi

Povídka patřící k anime Naruto - jednorázovka na Sasuke & Sakura.

Věnováno hergin-sama, opožděně k narozkám.

Promiň, nemiluješ mě

SS

























Motto: Dávej pozor na to, co kdo říká, slova přec jsou záhadná...


Vstala jsem, vzala kunai... mělo cenu to odkládat? Měla bych se ujistit... ale ne! Kolikrát jsem už tohle udělala, kolikrát už mu dávala šanci, tentokrát ne! Kolikrát...
Kolikrát jsem ho prosila, kolikrát před ním klečela, dávala si falešné neděje, věřila... proč bych to měla dělat znovu. Jestli ho nebudu mít já, tak nikdo!
Vyskočila jsem z okna svého pokoje přímo na ulici a nevšímala jsem si nechápajících lidí. Nechápajících... jak výstižné slovo. Copak mohl někdo pochopit co, proč... ne. Ach, ty hloupá, neřeš to!
Utíkala jsem ulicí.
Vždycky mi jenom zachytil vlasy, chvilku si je prohlížel. Nebo mě lehce pohladil po tváři. Přejel mi rukou po krku. Nebo se jenom usmál. Konečky prstů mi zavřel víčka.
Utíkala jsem parkem.
Začala jsem se nevědomky usmívat. Nebo mi neposedný pramínek vlasů zastrčil na ucho. Dal mi ruku na bok. Zafoukal mi do vlasů. Prstem mi kopíroval páteř. Nebo rukou zavadil o zip na mých šatech.
Utíkala jsem náměstím.
Na tváři mi hrál zasněný zamilovaný výraz. Nebo se mi podíval do očí. Svůdně zamrkal.
Utíkala jsem městskou bránou.
Teď jsem k němu utíkala hnána touhou, nečím úplně jiným. Nebo mi za bradu zvedl obličej. Prsty mi na rukou kreslil uklidňující kroužky.
Utíkala jsem lesem.
Zastavila jsem se a užívala si ten pocit lásky. Nebo mi rozvázal čelenku. Stál těsně za mnou a lehce se o mě opíral. Rozeběhla jsem se, chtěla jsem ho mít u sebe. Hned!
Utíkala jsem loukou. Ale nehledě na to, co z těchto věcí udělal, nakonec stejně... zvláštně se ušklíbl, prohodil něco o tom,jak jsem slabá, tiše a krutě se zasmál mému ztuhnutí, nechal mě tam stát a - odešel... a já to opět nedokázala. Znovu mě zalil ten první pocit, co mě sem hnal. Pocit nutnosti mít ho jen pro sebe...
A pak jsem tam doběhla. Tam. Na louku. K němu. Stál tam a jen se na mě nudně otočil a pak se zase díval někam do dálky. To mě dostalo. Podíval se na mě...
Tak dost! Seš tu pro něco jiného, jasný?!
Došla jsem k němu, kunai stále pevně v ruce za zády, i když mi bylo jasné, že o něm musí vědět.
"Sasuke-kun..." začala jsem. Zastavil mě zvednutím ruky, ale ani nepotočil hlavou. Jeho ruka... byla... byla tak blízko... Ne! Máš na starosti něco jiného.
"Sasuke-kun, vnímej mě," požádala jsem co nejtvrdším hlasem, i když, zas tak ostrý nebyl. Kdo by mohl být ošklivý na Sasukeho... Dost! Já! Já můžu a já jsem!
Konečně aspoň znuděně otočil hlavu a lehce si mě prohlídl. "Já už takhle nemůžu. Měl jsi šanci se zachránit..." pod jeho pohledem se můj hlas zlomí, ale snažím se to nevnímat. "Ale je pozdě, já už nedokážu snášet pocit,že... nejsi můj a že mě nemiluješ," v očích se mu objeví sharingan, ale jinak stále nic. Copak si to neuvědumuje? Sasuke, uteč!
"Sasuke..." začala jsem znovu s vysvětlováním.
"Buď ticho!" lehce křikl a jednou rukou mě odhodil dost daleko od sebe. Susuke... proč mi to děláš ještě těžší? Ale... ale... on... on na mě promluvil!
"Sasuke-kun..." zašeptala jsem plačtivě, ale bylo mi jasné, že to slyšel.
"Hele, ty jeden zaláskovanej probléme," oslovil mě a přešel ke mně. "Mě vážně naprosto nezajímá, co cítíš, i když to tak nějak chápu. Ale pro mě jsi nic. Vlastně bych na tebe ani neměl mluvit, je to jen ztráta času." Je to jen ztráta času. jsem ztráta času. Překážím.
"Poslouchej," začal zase a klekl si vedle mě. "K čemu bys mi asi tak byla? Hm? Co jsi kdy..." sklonil se a hrozivě mi do ucha zašeptal:"...dokázala? Nic..." Celá jsem se rozechvěla. Byla tak blízko... a přesto mi došlo...
"Nemiluješ mě," zavzlykala jsem překvapeně.
Slyšela jsem jak se, hlavou stále u mého ucha, tiše, pohrdavě zasmál. "Jak bych mohl."
"Nikdy jsi mě nemiloval," konečně jsem přestala vzlykat. Zatnula jsem zuby.
"Měl bych?" zeptal se s lehkým výsměchem.
Sasuke-kun...
Jsem bezvýznamná...
Sasuke-kun...
Promiň...
Rychle jsem sevřela kunai a probodla s ním Sasukemu srdce. Patří mi. Jeho smrt patří mně.
"Promiň, nemiluješ mě..." svalila jsem ho na zem, lehla si na něj a začala vzlykat.
S obrovskými potíži pronesl svá poslední slova: "To...jsem nik-dy neře-kl, jsi moje-všech...no."

Promiň, nemiluješ mě.
Promiň, miluju Tě.
Jsem tvoje všechno...